KNIŽNÍ TRHÁK NEJEN MEZI KOŇMI

Čtení pro všechny, kteří nevěří, že i kůň může poutavě psát!

Tuhle knížku musí mít každý, kdo si občas připadá jako oběť svého vlastního koně. A vše, co se uvnitř dočtete, se doopravdy stalo! 

Knihu si můžete objednat ZDE.

***

Stále jste se nerozhodli, zda Finův Deníček nutně musíte mít?
Třeba vás přesvědčí ukázky! 

Pondělí 10. září 2007

I koně mají své dny.

I když dost často záleží na situaci. Třeba ráno bylo prima! Služka musela do tmy zapískat třikrát a nadávala bez přestávky, protože si chtěla vyfotit obzor, zatímco my ji (prý) zdržovali. Vykukovali jsme z dolní louky a předstírali, že plot kouše a že se ho bojíme. Já jsem nakonec rozlehlé šípkové houští oběhl a poté jsme se oba rozcválali a galopem se řítili přímo na služku. To všechno, čím nás nazvala, nejenomže nejsme, ale ani jsme tím nikdy nebyli. Vypadala, že místo nasypání snídaně nás kýblem přetáhne, ale ovládla se a hlasitě počítala do deseti. A musela dvakrát uhnout, mezi čísly dva a tři to měla těsně na body, abychom ji nepřeválcovali. A pošťuchovali jsme se i během přehazované, jako že Amík hurá na mou snídani a já obratem k jeho.

Odpoledne jsme změnili taktiku odboje. Pod dětmi jsme se vlekli jako šneci, a jestli trenérka se služkou očekávaly progres, tak ani omylem. My jsme se nikoho o sobotní závody neprosili! A naplánovat si zrovna na dnešek gymnastiku byl veliký trenérčin omyl. Amíka svižné tempo bavilo necelých deset minut, aby následně upadl do režimu bdělého kómatu, v němž veškeré požadavky vztahující se k jeho hnědému já vykonával buď laxně nebo je ignoroval. A já? Já jsem trénink pojal po svém. Nejdřív že se mi skákat nechce, a pak že tedy ano, ale bočně. Poté mi služka pět minut zírala do kopyt, jestli nemám bebí, posléze se řešilo sedlo a dotažení podbřišníku. A také hřbet jestli mě nebolí.

To jsou vážně tak hloupé, že nepochopily výzvu Co třeba jít už domů? A tak jsem jim to nakonec předvedl. A slušně jsem trenérce zavařil, protože můj oxer měl sto dvacet centimetrů. A jak nepřestávám dávat najevo, že korigovat mi odskok tabulkovými parametry je ve světě bílého koníka nepřípustné, o čtyřicet centimetrů vysokou kavaletu jsem zakopl a rovnováhu jsem nabral až těsně před oxerem. A protože nejsem hnědé ořezávátko, lupnul jsem to z jedné nohy načisto a trenérka se málem počurala, jak nás v duchu uviděla ležet v bidlech. Služka se leknutím také málem počurala, byť z ní záhy vypadlo, že o mě strach neměla. Mám to snad chápat tak, že já jsem méně důležitý než trenérka?

Úterý 11. září 2007

I koně mají své dny (aneb pomsta je sladká).

Právem se domnívám, že dnešní lekce udělená zástupcům lidského pokolení zůstane v kuloárech zaznamenána zlatým písmem. Jsme prostě profíci, musím nás oba pochválit.

Přestože většinový podíl na úspěchu akce náleží Amíkovi, základní kámen pilíře jsem položil já, a to když jsem se služce vyvlékl z lokte (zamykala stáj) a šel napřed. Nebylo to poprvé, protože u plaťáku roste jetel a služku neuvěřitelně irituje, když si jdu s udidlem cokoliv chutného urvat. Ale tentokrát jsem zrychlil směr branka, takže nervózní služka panicky vytrhla klíč ze zámku a drapla mě za ocas. A už volala na dítě: „Honem zavři vrátka!“ Což o to, dítě ji obratem poslechlo, ale poněkud jinak, než služka zamýšlela. Vrátka zavřelo totiž až za námi, a jestli si služka bláhově myslela, že se nechám zastavit chycením za ocas, tak to fakt nenechám. A jelikož dítě zavřelo vrátka stylem pustím Amíkovu otěž a běžím chytit kliku, nastala přesně ta situace, o které jsme roky snili.

Zde je potřeba zmínit jistý místní folklór všech našich dětí.  Aneb čím častěji je služka plísní: „Koně musíte za každé situace držet!“, tím častěji otěže pouštějí, obvykle při nasedání. A protože tím odloženým zpravidla bývám já, nastala konečně i Amíkova chvíle slávy. Služka stihla vyhrknout jen: „Jarčo!“ (i když dítě bylo Iva), s dodatkem: „Jak můžeš, kurňa, takhle pustit koně?“

No jak asi, normálně. A borec přesně věděl, která bije, a okamžitě přestal škubat trávu. A že si uděláme svůj výlet, když nás nikdo nedrží, takový neplánovaný odpolední špacír. Nejdřív jsme zamířili k řece, ale včas jsme si uvědomili, že tam je slepá ulička. Elegantním klusem jsme se vyhnuli služce s Ivou a honem na most.

Ano, u vchodu jízdárny jsme se zastavili a řešili, jestli jít dovnitř. A protože naše pronásledovatelky se již blížily a děsně nenápadně předstíraly, že jdou náhodou kolem a vůbec si nás nevšímají, zvedli jsme ocasy do praporu a zamířili k městu. To už služka solidně nahlas nadávala, ale pořád jsme všichni kráčeli krokem. A v momentě, kdy pronásledovatelky vystřelily vpřed, protože jsme právě vstupovali do křižovatky, nám latentně odstartovaly dostih.

Cválali jste někdy na sídlišti, osedlaní, s vytaženými třmeny? Vlající otěže a hřívy, klapající podkovy, prostě romantika. Švanda, kterou nelze výstižně popsat – vám se běží lehce a svěže, zatímco osoby v přilbách kdesi za vámi nestíhají a funí jako lokomotivy. Nepochybuji, že náhodným chodcům se honička líbila, takže jsme na trávníku zrychlili a začali vyhazovat. A dokonce nám kdosi z hořejšího patra jednoho paneláku hlasitě fandil: „Koníci, do toho!“

V jeden moment se nám služka s Ivou z dohledu ztratily, takže jsme zpomalili a počkali na ně, koneckonců trávy byl všude okolo dostatek. Blížící se pronásledovací četu obvykle prozradilo funění, takže než jsme se navzájem spatřili, už jsme klusali. Tak akorát, abychom nebyli na dosah. To už služka zkoušela takové ty hloupé manévry typu Kluci, večeře! anebo Hodný Fineček, moc hodný! za mohutného šustění pytlíku a papírových kapesníků. Pravda, párkrát mě to nalomilo, ale borec zachoval chladnou hlavu, a naopak razantně zrychloval. A já se prioritně musím držet jeho, takže jsem směrem ke služce jen zařehtal a pospíchal jsem za Amíkem.

Ale jinak prima pocit, protože doprošující se služka byl doposud nepoznaný level. „Hodný a šikovný kluk jsi! A kurva jedna arabská bílá taky!“ coby dodatek do proslovu úplně nepasovalo.

Procházka neměla chybu. Nikdo mě nesekýroval, že žeru s udidlem, a služka nám do toho z dálky zpívala, jací jsme hodní koníkové, kterak nám vypíchne obě oči (u borce asi těžko, když už má jenom jedno) a zláme žebra a že nás pověsí za nohu do průvanu jako odstrašující příklad.

Jasně, náramně jí to věříme. Hlavně to poslední. Na kom by pak krasavice inteligentní jezdily na závody? Výlet nám překazil Amíkův nákrční řemen martingalu, který sklouzl k uším a zahákl se mu přes oko. A když mu služka nabídla vysvobození, nebránil se. A služka poté zatelefonovala trenérce. „Prevíti šli napřed, ale už je máme a vyjíždíme na hřbitov. Na nich, ne je tam zahrabat!“ vylíčila jí, aby fámy o zpěněných koních řítících se městem nepředběhly realitu.

Máme těžký život.

Zveřejněno 5. 3. 2026